Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Kvalita praktického lékaře nevyplývá jen z jeho teoretických znalostí a praktických dovedností, ale také ze způsobu, jakým je schopen svým pacientům zprostředkovat možnosti zdravotního systému. V případě, že praktický lékař není schopen problém pacienta vyřešit nebo další postup vyžaduje specializované vyšetření, odesílá pacienta do specializované péče, ať už ambulantní, nebo do nemocnice. Obvykle vybírá konkrétního specialistu nebo oddělení, na základě dostupnosti, odbornosti, kompetencí a předchozí zkušenosti. Pacient ovšem může i zde využít svobodné volby zdravotnického zařízení. Praktický lékař pacienta vybavuje doporučením, které obsahuje informaci o důvodu vyšetření a o tom, co je požadováno. Je povinností každého specialisty vystavit po vyšetření pro praktického lékaře zprávu, která je obvykle předávána po pacientovi, pokud není zajištěno předávání informací po internetu. Doporučení k vyšetření u specialisty, žádanka na laboratorní vyšetření nebo zobrazovací metody není nárokové a praktický lékař ho nemusí vystavit, pokud ho nepovažuje za indikované. Praktický lékař by měl pacienta chránit před zbytečným vyšetřováním a léčením, které mu může způsobit škody na zdraví.

Herní specialista v českých nemocnicích zatím není zcela běžný a jeho postavení dosud není legislativně ukotveno, v řadě zemí je však plnoprávným členem ošetřujícího týmu a společně se zdravotnickými pracovníky a dalšími pomáhajícími profesionály, kteří s dítětem přicházejí v nemocnici do kontaktu, hledá účinné cesty, jak eliminovat možný negativní dopad hospitalizace na dítě a jeho blízké. Jeho hlavním pracovním nástrojem je široce pojatá hra, již využívá nejen pro naplňování volného času hospitalizovaných dětí, ale také k detekci jejich méně nápadných signálů případné úzkosti, stresu či nejistoty. Hra má velký význam rovněž v individualizované přípravě dětí na vyšetření a terapeutické zákroky. Působení odborně vyškolených herních specialistů prokazatelně zkracuje dobu hospitalizace, urychluje uzdravování, snižuje používání tlumící medikace, usnadňuje léčbu a přispívá k dobré a otevřené komunikaci mezi dítětem, jeho doprovodem a nemocničním personálem.

Ambulantní specialista je lékař, který se na rozdíl od praktického lékaře specializuje na konkrétní lékařský obor (např. kardiologie, neurologie, oftalmologie apod.) a zároveň poskytuje ambulantní péči.

Informovanost pacientů naplňuje právo pacienta, aby byl poskytovatelem zdravotních služeb informován o svém zdravotním stavu a o navrženém léčebném postupu (§ 31 zákona o zdravotních službách). Zejména se jedná o informace potřebné k tomu, aby se pacient mohl před zahájením diagnostického či léčebného postupu rozhodnout o tom, zda s jeho provedením souhlasí. Viz také informovaný souhlas.

Při registraci v ordinaci praktického lékaře (nebo i jiného lékaře primární péče) je pacient poučen o vnitřním řádu praxe a o pravidlech objednávání, akutního ošetření, komunikace s ordinací a podobně. Poučení může proběhnout i formou písemných materiálů nebo odkazem na webové stránky. Pacient by měl porozumět všem úkonům, které praktický lékař a ostatní zdravotníci v ordinaci s ním v rámci klinických činností provádějí a být přiměřeně závažnosti zákroku poučen. V některých případech, v ordinaci praktického lékaře však spíše vzácně, může být vyzván k podepsání tzv. informovaného souhlasu. Naopak, odmítá-li po poučení se doporučenému výkonu (vyšetření, léčebnému postupu) podrobit, může být vyzván k podepsání odmítnutí, tzv. negativního reverzu.

Pacienti (rodiče pro svoje děti) mají právo na svobodnou volbu lékaře, tedy i registrujícího lékaře, bez ohledu na spádové území. Lékař může odmítnout přijetí pacienta do péče nebo péči o pacienta ukončit pouze v případech předvídaných zákonem. Lékař může odmítnout registrovat pacienta, pokud: by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatížení (ordinace má např. příliš mnoho registrovaných pacientů), jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo věcné vybavení zdravotnického zařízení, vzdálenost místa pobytu pacienta by neumožňovala (v případě praktického lékaře pro dospělé nebo praktického lékaře pro děti a dorost) výkon návštěvní služby, pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má zdravotnické zařízení uzavřenou smlouvu.

Pod pojmem bezpečí pacienta se rozumí ochrana pacienta před zbytečnou újmou nebo potenciální újmou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.

Lékař může ukončit péči o pacienta v případě, že: pacienta předá s jeho souhlasem do péče jiného lékaře, pacient vysloví nesouhlas s poskytováním zdravotních služeb, pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený léčebný postup (pokud s ním vyslovil souhlas) nebo se neřídí vnitřním řádem zařízení a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem, přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb. V žádném případě nesmí ukončením péče dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta.

Pacientské organizace jsou „neziskové organizace, jejichž činnost je orientována na pacienty, a v nichž pacienti a/nebo pečovatelé o ně (pokud pacienti z jakéhokoli důvodu nemohou zastupovat sami sebe) představují většinu členů v řídicích orgánech“ (definice podle EMA). Převážná většina pacientských organizací se drží doporučení a principů, díky kterým jsou uznávány jako cenní a důvěryhodní partneři. Například Evropské pacientské fórum (EPF) vyžaduje, aby pacientské organizace, které usilují o členství v něm, splňovaly následující kritéria: Transparentnost: členové zveřejňují zdroje svého financování, provádějí audit svého účetnictví a zpřístupňují jeho výsledky. Legitimnost: členové by měli být registrováni alespoň v jednom členském státu EU. Demokracie: pacientské organizace by měly mít řídicí orgány, které jsou voleny jejich členy, což jsou pacienti, pečovatelé o ně, nebo volení představitelé. Reprezentativnost: celoevropské organizace zaměřené na konkrétní onemocnění by měly mít své vlastní členy ve více než polovině členských států EU (např. Europa Donna, která se zaměřuje na zhoubné nádory prsu, má členské organizace ve všech evropských zemích, dokonce i v Asii). Národní platformy by měly zastupovat alespoň 10 různých skupin onemocnění, aby byly uznány jako právoplatní členové (v ČR např. existuje platforma Hlas onkologických pacientů, která sdružuje pacienty se všemi typy zhoubných nádorů). Odpovědnost a konzultace: prohlášení a stanoviska dané organizace by měla odrážet postoje a názory její členské základny, a měly by existovat konzultační postupy napříč členskou základnou. Pět výše uvedených kritérií by mělo zaručit, že členy EPF jsou pouze seriózní pacientské organizace. Existuje mnoho typů pacientských organizací: některé působí lokálně nebo regionálně, zatímco jiné jsou aktivní na celonárodní, celoevropské nebo zcela mezinárodní úrovni. Některé z nich jsou koalice nebo organizace zabývající se celým spektrem nemocí (a mohou tak zastupovat pacienty jako celek v některých společných tématech), zatímco jiné se zaměřují na konkrétní onemocnění (Alzheimerova nemoc, diabetes mellitus, karcinom prsu atd.) či na skupinu onemocnění (vzácná onemocnění, duševní onemocnění, zhoubné nádory apod.). V ČR navíc působí Pacientská rada – stálý poradní orgán ministra zdravotnictví složený ze zástupců pacientských organizací, který funguje jako zprostředkovatel hlasu pacientů na ministerstvu. V rámci své činnosti Rada plní svou konzultační činnost, tedy účastní se připomínkových řízení, při nichž se vyjadřuje k návrhům legislativních i nelegislativních materiálů, vydává stanoviska apod. V rámci proaktivní činnosti zřizuje pracovní skupiny a věnuje se oblasti ochrany práv a naplňování potřeb pacientů. Bližší informace se dozvíte na Portálu pro pacienty a pacientské organizace.

Onkologický pacient je člověk, jemuž byl diagnostikován některý z mnoha typů nádorových onemocnění. Viz také onkologie.